Třeba jsem jen docela obyčejný cvok

Už jsem příspěvek napsal, ale zas to smazal. Ta začneme jinak. Artur C. Clarke byl uznávaný vědec, vlastně ideový tvůrce principu telekomunikační družice. Když jsem si dočetl jeho knihu „2001 Vesmírná odysea“ byl jsem nadšený až do okamžiku, než jsem slyšel autorovu přednášku k této knize. Jako kdyby hovořil o zcela jiné knize. O nějaké, kterou jsem nečetl. Pro něj byla důležitá technická stránka věci, psychologie postavy a pro mě to byl výlet do jiného světa, který by šamani asi označili jako „iniciaci“. Naše chápání téhož bylo od sebe tak vzdálené tak, že to bylo naprosto protichůdné. A začal jsem přemýšlet, jestli je možné, že autoři, které vede jejich podvědomí, které nejsme absolutně schopni ani ovládnout ale ani pochopit, je použije pouze jako reproduktor a nedovolí jim pochopit tu druhou nebo další vrstvu smyslu příběhu. Ano, tato kniha se řadí do žánru „zlatá éra scifi“, ale pro mne to byla kniha, která mi doplnila zásadním způsobem mezery v chápání některých zážitků něco mezi Mariou Correli (Román dvou světů) a C. Castanedou(Učení Dona Juana) a byla pouze na „kostře scifi“ postavená jako lešení, které s konečnou stavbou nemá pak nic společného. A tentokrát pro mne nebyla zásadní ani ta forma scifi ani technické detaily. Byly jenom prostředkem k popsání určitých zážitků a tu a tam i cvičením. Od té doby jsem bral pana C.Clarka velmi s rezervou, protože byl přesvědčený, že tu knihu napsal ON a jenom ON. Pak jsem se sám přesvědčil, že se to děje i mně. Ale už jsem byl touto zkušeností vybavený a věděl jsem , že to sice píšu JÁ, ale děj mi před vnitřní zrak promítá úplně jiný promítač,  a kdo ví, jestli promítač byl vůbec autor. JÁ určitě ne.

Dnes mám rozečtenou další knihu a je to v pořadí již třetí (z těch několika tisíc, co jsem přečetl), kde silně pochybuji, zda v tomto případě paní autorka vůbec tušila, co napsala.  Nebo měla napsat. V případě A.C.Clarka se mu totiž povedlo,že ten film, který mu běžel před jeho vnitřním zrakem, nezničit svou vůlí a snahou do toho „za každou cenu kecat“. Ty dvě další zatím nebudu jmenovat, protože mám pocit, že těmto autorům se naopak podařilo do toho „za každou cenu kecat“ a vnášet tam svoje vlivy, které s jejich podvědomím mírně řečeno neladily a nechci nikoho kritizovat, protože se samozřejmě mohu mýlit.

Takže pro ty, kteří jsou schopní se přenést přes anotaci typu „zlatá éra scifi“ , a umí číst i to, co je napsáno v jiné úrovni toho samého příběhu a pro úplně jiné chápání, vřele doporučuji pana C.Clarka.

A pPro mne je ta dnešní kniha paní autorky, mimochodem české, velkým poučením, že anotace mohou psát buď lidé včetně autorů, kteří naprosto netuší, co vlastně napsali a více vrstev či protikladná sdělení jim zůstala zcela utajená, a naopak, že ke svým knihám budu psát anotace, které podle mne, s podstatou budou mít  pramálo společného. Třeba to přinese nejen mně zcela jiný rozměr.

Ale fakt by mě hodně zajímalo jestli někdo má z toho Clarka (mimochodem první vydání bylo v roce 1968) stejný pocit, jako já. Ale třeba jsem jen docela obyčejný cvok.