Neomalenost jako spěch je velmi neslušná.

Tato věta má pouhých šest slov. Samozřejmě, že jsme na ni zase narazili v knize Příběhy hrdinného holuba od Dhana Gopala Mukerdžího. A rozvinula se diskuze, co vlastně znamená. Tak napřed význam, co vlastně znamená. Tady nám pomůže zcela jistě větný rozbor. Co je podmět a co přísudek? „Neomalenost“ je podmět a slovo „je“ je přísudek. Předmět pak je slovo „neslušná“. Tedy zjednodušeně Neomalenost je neslušná. Dokonce velmi. Fajn, to bychom měli. Ale co je tedy neomalenost? A jsme u jádra. (A to sem nehodlám tahat politiku a mezilidské vztahy.) Neomalenost je stejně jako laskavost pro většinu současníků bez významu. Prázdný pojem. Pro ty, kteří ještě znají alespoň z doslechu význam toho slova, mám špatnou zprávu. Neomalenosti v indickém pojetí a západním pojetí jsou diametrálně odlišné. Jen jedna z mnoha neomaleností je pro Indy spěch. Další je, například když mladší zahájí první hovor. A je jich celá řada.V západním pojetí je spěch vlastně běžná vlastnost a patří mezi ty dobré. Naopak, všichni, kteří nás zdržují jsou blbci, lenoši, prostě nepřátelé. Proč by to měla být neomalenost? Navíc neslušná?

Pojmy jako slušnost jsem rozebíral s různými lidmi dlouho. A překvapilo mě, jak moc rozdílné chápání slušnosti máme vlastně ve skupině lidí, se kterými se stýkáme nebo které máme rádi.  Vychovával někdo z nás svoje děti ke slušnosti, že spěch je neslušný a že zahajovat hovor dřív, než starší, je také neslušné? Co by na to řekla dnešní moderní výchova? Ano ještě někteří z nás vychovávali děti, že je slušné zdravit starší lidi. Ale oslovit je jako první? To naprosto jako neslušné nechápeme, natož jako neomalenost. A také, že kdysi bývala slušnost pustit staršího, nebo někoho oslabeného dopředu, případně sednout. Dnes je to chápáno jako projev slabosti.

 Jsem dalek toho tady mentorovat, protože sám už nejsem schopný rozeznat, co je ještě slušné a co ne, natož co je neomalenost. Když jsem si ve Špaňelsku sundal boty, jak jsme zvyklí my tady, paní hostitelka to považovala za skoro urážku a za neomalenost určitě. Proč prý má čuchat moje smradlavé nohy? Když jsem opáčil, že mám na botech hromadu bahna, odsekla, že bláto nesmrdí. Takže každý máme své priority a zvyky.

Dhan Gopal Mukrdží měl asi jako prioritu znalosti a moudrost, což v jeho národě nesli povětšinou starší. Asi nepotřebovali ovládat Tiktoky a chytré telefony, případně se přihlásit na mail aby byli „in“. A uměli násobilku, protože neměli Google.

My ovšem máme jiné priority a zvyky. A každý, kdo se dostatečně rychle neprosadí, je naprosto nemožný a kdo nemá na Tiktoku aspoň tisíc shlédnutí nemá právo ani promluvit, natož jako první. Třeba to je ta naše moudrost. A ti nemožní starci neumí ani stáhnout apku, aby četli maily na telefonu. Ať radši umřou.

Jenže oni ti dnešní starci v době svého mládí měli taky jiné priority, než Dhan Gopal Mukerdží a Indie, Tibet, nebo vůbec východní národy, takže ty nůžky se rozevírají už několik generací, možná desítek generací. A vinu nesou vlastně všechny generace. Takže ta starší od té mladší jen sklízí, co sama zasela. Ale my to už nevidíme. A obávám se, že pouhopouhých sto let od napsání Příběhů hrdinného holuba stačilo na to, aby většina z nás naprosto ztratila schopnost tu knihu přečíst natož pochopit. A to je to kniha pro děti. A nedělám si iluze, že jsem výjimka.

 A co jsem vlastně tím chtěl říct? Vlastně nic, jen mám čím dál větší strach z toho, že jsem žába, co sedí v hrnci, kde se ohřívá voda, co vlastně už vaří. Jen já si toho ještě nevšiml.