VŠE JE NA DOSAH RUKY

Venezuela. Zemětřesní v této zemi z konce června 2026, mě vrátilo do vzpomínek. Venezuela, kterou velmi dobře znám, a kde jsem strávil nádherné chvíle a zažil úžasné věci ( některé z nich, vlastně většina těch zvláštních se objevila v mých knihách.) a kde jeden můj dobrý známý zůstal žít, bylo místo, kde jsem znovu objevil čistotu, kterou jsem zažíval jako malý kluk. Žádná elektřina, žádný signál, žádný mobil, plynový sporák ani lednička. A najednou zbyl čas. NUDA! Slyším všude, kde není signál, nebo se neposkakuje, nechlastá, nebo já nevím co nedělá. Mozek je žrout vjemů. Potřebuje furt něco analyzovat, přijímat, hodnotit a vyhazovat. Že to, co nám nakonec podstrčí, je jen výrazně zmenšený výcuc z toho, co nás obklopuje a ne vždy ten pravdivý, je už asi obecně známé. Ale když nemá vjemy, na které byl zvyklý, musí se spokojit se vjemy, které jsou k dispozici. Proto najednou začnete cítit vůně, slyšet zvuky a vstřebávat vibrace, které jste dosud ignorovali, díky záplavě balastních vjemů kolem.  Asi proto si někteří lidé dopřávají pobyt denní, či mnohadenní ve tmě, nebo v tichu.

A tak jsem tam v té Venezuele, kde je ročně v Caracasu 89 vražd na 100 tisíc obyvatel, což je asi tak čtyřicetkrát víc, než v Praze (ne že by si to Praha nezasloužila) , tak právě tam kousek u jedné slavné pláži, kam jezdí jen místní, co vědí, kde je, mě jen tak napadlo, že jsou tam kouzelná zákoutí s nedotčeným duchem místa. Mlžné zákruty horského potůčku, co se mění v říčku a u Chorony (to je ta tajná pláž…. mimochodem s největším úmrtím koupajících se taktéž. Akorát tady není smrt způsobena vraždou, ale pádem kokosového ořechu), meandruje do asi metr hlubokých tůní, napůl skrytých v bambusu a zastíněných mahagonovými velikány. Tehdy jsem si moc přál tam zůstat a užívat si tu čistotu, kterou jsem dosud nikde doma neobjevil.

A tak jsem teď seděl doma v těch hicech v tůni v potoce, který mám asi tak dvacet metrů od baráku, sám a vzpomínal na Venezuelu. A na Šumavu. Kousek za Velharticema je rybník. Byl obležený davy lidí, auto na autě, ale jak jsem jel podél Ostružné (to je říčka, co vypadá podobně jako ta v Chorony) ani noha. A tůně a meadry se stejným kouzlem místa, jako v Chorony. Ale lidé tam nejsou. Žádní. Mozek potřebuje konzumovat podněty. A to ty, na které je zvyklý. Je to jako pásová výroba. Hoďte do linky na zpracování kuřecích mrtvol kovový šrot, tak to taky linka nezpracuje a zasekne se. Pracovník na jkuřecí lince se bude cíti nesvůj mluvit o práci s člověkem, co dělá na třídírně kovového odpadu.

Ale já do tý Venezuely nemusel jezdit, vždyť přece v té tůni, co ji mám dvacet metrů od baráku, sedím, je v tom reelu, stejně jako fotky Chorony. Jen jsem si neuvědomil, že všechno, co potřebuji, nebo strašně moc chci, mám na dosah ruky.  Stačí se jen ohnout, nebo tu ruku natáhnout. A abych si to uvědomil, tak jsem asi do tý Venezuely asi jet musel. Byl jsem klasický neňák. To jsou ty lidi, co na všechno hned  říkají NE. Chceš zaltou cihlu? Leží ti u nohou, tak se ohni. NE. Chceš ochutnat nový jídlo? NE, mám přece hambáč. Nechceš se podívat na novou knihu, zajímavá? NE. atd. Chceš koupit jídlo? NE. Taky jsem nechtěl vidět ani se ohnout.

Takže linka na kuřecí maso jede. Proto je narvaná louka u Velhartic a rybníka, ale jiných pár rybníků, kousek od Nalžovských hor  (dokonce i s plážičkami z písku) je v tichu a bez jediné nohy. Stejně jako zákoutí a meandry potoků, potůčků a tůní od Šumavy po Prahu. Pracovníci na kuřecích jatkách přece o ničem jiném, než o kuřecích jatkách ani uvažovat nechtějí, takže nepůjdou jinam, než kde jsou ti samí pracovníci. Mozek jim to nedovolí. A to stačí se jen zastavit, otevřít oči, rozhlédnout se a natáhnout ruku. Vše je v naší moci.