Vadim Zeland ještě jednou aneb Je blbost východisko?

Vzhledem k tomu, že jsem zaznamenal výtky, že se vyjadřuji příliš rozvláčně (výtka byla formulována „moc žvaníš“), tak pro tyto čtenáře jsem shrnul následující povídáni do sms formy:

Epidemie blbosti je nejrychlejší infekce, která zasáhla už všechny. Důsledky jsou katastrofální  (napsal bych nepříjemné, ale jdu s trendem „BOJ SE VŠEHO“, tak je namístě i silné slovo) ale možná naopak osvobozující… (omlouvám se spolužákovi, který je schopen pochopit pouze devět slov v řadě. Tahle sms má šestnáct slov).

No a teď pro ty, kdož si rádi zapolemizují:

Už jsem se zmiňoval o Vadimu Zelandovi a jeho knihách Ovlivňování reality, ale nedá mi to, protože je neuvěřitelně povznášející číst si svoje vlastní závěry, napsané věty a poznání z pohledu a knih někoho jiného, který podstatu věci vyjadřuje pokud ne stejnými tak velmi podobnými slovy. Prohlašuje o sobě, že není guru, ani gauč (pardon kouč) a neposkytuje žádné setkání, rozhovory, osobní trénink ani návody. Souzním s ním. Dnes mě zas přiměl se zasmát, když v knize tuhle tezi znovu opakuje. Píše a nebudu citovat, jen jak si to pamatuji, že transurfing není ani patent na rozum ani nějaká jediná, jak se dneska říká, „wow“ cesta (Uff, jak já tyhle obraty nesnáším) a krásně dodá, že pravda, je tak nějak okolo. Je fyzik. Zasmál jsem se, jak tuto odbornost umě dokáže dostat do vysvětlení. Definice elektronu, jak nás učili kdysi ve škole, je “ nejpravděpodobnější místo výskytu částice atomu se záporným elektrickým nábojem“  (dnes asi tuhle definici IA nepoužívá, ale k IA se ještě vrátím). Důležité je to „nejpravděpodobnější“ a pan Zeland to krásně popsal jako „tak nějak někde kolem“.  Stejně jako krásně popsal nekonečné kvantové pole jako „matrici možností“.

Čas od času zabrousím na nějakou skupinu na FB nebo do nějakých článků na netu a po přečtení článku mě zajímají reakce konzumentů (možná by byl lepší výraz čtenářů…. ale tento výraz už mi trochu zní, jako že čtenář má určitý stupeň chápání  případně vztah k danému tématu či oboru, což se ve velké míře u konzumentů nevyskytuje). A tak jsem si představil, kdyby se část té kapitoly objevila jako příspěvek někde  na sociálních sítích. A většina konzumních reakcí by byla: Tvl, ty sis teda ale musel šlehnout matroš, kam na něj chodíš? nebo Nebyly ty houbičky nějak říznutý? případně Něco mrmlej, až nebudeš v rauši. Podobným konzumentům samozřejmě naprosto nevadí, že nic neví o atomu, natož o jejích částicích ani o duálním charakteru elektronu (což už vám IA umí vysvětlit, páč je to zmíněný na netu v tolika vysvětleních, že to najde i jakýkoliv starý prohlížeč i bez fultextového vyhledávání, takže to není božskou vševědoucností IA), ale vycházejí z přesvědčení, že „Co nevím já, to neexistuje“.

Malá odbočka: Paradoxně přesně tohle je funkce každého mozku. Nedokáže přečíst ani zobrazit nic, co nezná. Příklad: Pokud existují obojživelné modré chobotnice, co si chodí půjčovat knihy do univerzitní knihovny, mohou tak činit bez členské legitimace a zcela veřejně, protože ani jeden mozek okolojdoucích ani knihovnice je nezaznamená. A za modré obojživelné chobotnice je možné dosadit cokoliv, co tu ještě nebylo a mozek se s tím neseznámil. A jak díky všem možným technologiím klesá objem znalostí v mozku, tím paradoxně se zvětšuje neviditelná zóna světa. A vzniká víc a víc problémů. Protože každý mozek začíná vidět segmentově. Pouze v ose svého zájmu. (S tím souvisí prvoplánové chápání světa, ale to by už nešlo o malou odbočku, takže to vynechám) Absolutně netuší, že pro mozek toho konzumenta vedle, je také jemu vlastní segmentová slepota. A nikde není psáno, že ty světlá místa znalostí se mezi lidmi (nejen konzumenty) překrývají. Příklad z dneška. Diskuze mezi mužem a ženou. Ona: „A ty mrtvé ryby v rybníce nad námi tu budou děsně páchnout“ On: „A choroboplodné zárodky stečou do spodního rybníka.“ Ona dotčeně oponuje, jako že jí on vůbec nechápe a naerozumí: „Ale já mluvila o zápachu!“. A problém je na světě. Jen segmentovou slepotou. Evidentně se osvětlené sféry znalostí nepřekrývají. Přece nejde přejít z množiny vzduch do množiny voda. Já mluvila o vzduchu!

Možná se překrývaly ještě nedávno, ale segmentové vidění světa postupuje neskutečně rychle. Skoro mi to přijde jako nějaká hodně rychlá epidemie. Jiný příklad: poslouchám nějaký příspěvek, který se zpočátku zdá, že má hlavu i patu, ale najednou paní vypravěčka zapne mobil a řekne, Hele, a umělá inteligence  tohle jasně potvrzuje …… a pustí strojový hlas IA a  na tváři se jí rozhostí výraz proroka, jehož právě Hospodin poplácal po zádech. Dále… No comment! IA je něco jako oheň. Možná je skvělý sluha, ale opravdu špatný pán. A zbožštění IA, je něco jako klanět se před ledničkou za to, že chladí jídlo. Takže asi ani není jiná možnost, než aby se bílá neosvětlená místa v obecném povědomí zvětšovala a aby ještě byla co nejvíc segmentová. To ale povede k větším a větším nedorozuměním a v konečné fázi k neschopnosti lidí žít spolu. A to nemyslím jen partnersky, což vlastně vidíme všude kolem, ale skupinově. Na tomto principu bych mohl dokumentovat spousty společenských problémů včetně válek, trestního chování emigrantů, nedostatku bytů atd. atd. Konec odbočky.

Prostě schopnost pochopit obsah sdělení, je závislý na zažitých vzorcích každého mozku. Není-li tam zažitý vzorec, věc neexistuje, a ten, kdo ji prezentuje je buď na fetu, nebo blázen. To, že následuje dehonestace jak toho, kdo věc prezentuje, tak věci samotné, je už jen obranná nadstavba mozku a vlastně ji ani nejde odsoudit.

Pan Zeland  zcela jasně vysvětluje, že „matrici možností“ většina z nás nemůže spatřit ani hledat mozkem, protože mozek není stavěný na něco, co nezná. A krásně vysvětluje, že tušení, intuice, neodůvodněné pocity, mohou být právě tím, co mozek vyloučí, ale něco v nás to stejně zaznamená. A že to jsou vlastnosti podvědomí, které možná má lepší přístup k „matrici možností“. Takže mě napadlo, možná že epidemie segmentové slepoty není degenerace, jak jsem se roky domníval, ale naopak vývoj k tomu, aby se nám zlepšily vlastnosti ke čtení „matrice možností“. Možná, že přemíra znalostí a povyšování mozku na piedestal absolutního vládce, je slepá ulička. A možná, že kdysi ve vývoji lidstva existovala doba, kdy byly znalosti mozku a schopnost vnímat „matrici možností“ v rovnováze. Jen se tam nyní vracíme. Pan Zeland s jeho knihou Ovlivňování reality mě prostě přivedl na spoustu myšlenek, a za to mu patří určitě dík. Pravda bude asi „tak nějak někde kolem“.