Cesta Část 1 Ráno začínalo nabírat na síle. Měl vyřízenou záležitost v Rakousku a rozhodoval se, co s volnými pěti hodinami, které mu vklouzly do ruky rychlým ukončením ranního jednání. Další bude tady v Linci zase až odpoledne po třetí hodině. „Co budete dělat?“ otázal se skřípavý nepříjemný hlas jeho ženského protějšku, který se snažil být milý. Na jeho náturu a vkus jí to šlo velmi, ale velmi špatně. Nevypadala ani jako žena. „Zajedete si do Lince na prohlídku?“ „Čeho?“ opáčil s úsměvem, v tónu jeho hlasu však bylo jasně slyšet nevoli. „Třeba obrazáren, nebo navštívit nějakou restauraci?“ zkoušela to znovu. „Ne!“ odpověděl úsečně a pevně se jí díval do očí. Snažila se být neuvěřitelně milá, přesto pod její maskou smírčího anděla cítil přetvářku, pokrytectví a naprostý nezájem. Cítil pouze profesionální snahu. „Je tam velmi dobrý sushi bar,“ nedala se a dál a nastrkovala úsměv pouličního prodavače losů na osud.
„Děkuji, zabavím se sám,“ odmítl a jaksi přehlédl podávanou ruku. Dveře černého BMW za ním zapadly a on se slabým úklonem hlavy a velmi odtažitým úsměvem vycouval na příjezdovou komunikaci. Přemýšlel, co s pěti hodinami volna. Určitě nepřijme nabízený Linec. Nechtělo se mu přiznat, že její volba byla správná. Ne, v žádném případě! Nějak se v něm začaly ozývat pradávné pudy. Něco bytostně cizího mu vadilo na té poloviční Slovance smíchané s árijskou krví. Cítil něco v sobě a chřípí se mu chvělo. Nevěděl, co se děje. Přece ty pocity, které mu velí nevěřit žádnému z Germánů a které se mu teď v jednadvacátém století draly z nitra na povrch, nemůže brát vážně. Je vzdělaný člověk. Ale pro jistotu se zajede nasnídat do Čech. Není to ani padesát kilometrů. Co na tom, že jej celníci na obou stranách poznají.
POKUD CHCETE ČÍST DÁL KLIKNĚTE NA CELÉ PDF. Je samozřejmě ZDARMA. Registrací můžete vyjádřit dík a podporu.
I tuto pohádku mi vyprávěla babička. Sice ji dávno před ní sebral do sborníku Karel Jaromír Erben, ale moje babička mi ji vyprávěla trochu jinak.Pár detailů mi vypadlo, takže zas pro
budoucí generace upozorňuji, že konec opravdu není pro děti. I když si myslím, že i mnozí dospělí s ním budou mít problém. A následně i se začátkem pohádky. Protože: Byl jednou jeden ovocný sad. Byl na samotě a v sadu dělali dědeček a babička. Dělali na něm celý život a tak jim sad dával každým rokem jablíčka. A oni je dávali do dřevěných lísek, ty lísky zas do stodoly a sklepa a jablíčka, která se už nevešla ani do sklepa ani do stodoly, dali na hromadu na půdu.
A dědeček každou středu, pátek a sobotu vzal vůz, naložil jablíčka a jel je prodat na trh. A tak se jim oběma dobře dařilo. Až jednou se zas dědeček vracel z trhu a v pase mu zvonily dukáty za prodaná jablka. Projížděl zrovna dubovým temným lesem, když tu vidí u jednoho stromu přivázanou zbědovanou kozu.
Byla vyhublá, na bocích měla krvavé šrámy, přední nohy se jí v kolenou třásly a růžky měla až u země, jakoby je nemohla unést. Tak se dědečkovi kozy zželelo, odvázal ji od stromu a dal
ji na vůz. Když přijel domů, ukázal kozu babičce a oběma jim bylo ubohé kozy líto: „Víš co, dědečku? Dáme ji na půdu, tam bude mít dost místa i dost jablíček, aby se najedla, a až se uzdraví, bude nám dávat mléko a my jí zase jablka a povede se nám moc dobře.“
A jak to babička řekla, tak to taky udělali. Koza na půdě byla spokojená, měla co jíst a dědeček s babičkou se o ní pěkně starali. Až jednou, když už koza zesílila, šla babička po příkrých schodech na půdu pro jablka a najednou se na ní ze šera vyřítila příšera. Oči jí hořely, od huby šla pěna a rohy se kmitaly ze strany na stranu nad silnými spárky. A pak to divé stvoření zaryčelo hromovým mečivým hlasem:
Já koza rohatá,
do půl boku strakatá,
kdo sem přijde nahoru,
toho sežeru.
KVASNICOVÁ POMAZÁNKA Tak jsem zase zažil menší šok a proto tenhle recept. Věci jsou jinak, než se zdají být a to přesně sedí do mojí teorie. Stejně jako když si nemůžete vzpomenout na něco, co je vám chronicky známé, stejně tak se najednou něco stane a vy nevíte jak, proč a začnete pochybovat o svém zdravém rozumu. Přesně to se mi stalo dnes a podivnou asociací jsem si vzpomněl na kvasnicovou pomazánku. Je to moje oblíbené jídlo, dělávám ji čas od času k nedělní snídani, protože jsem si zvykl jíst teplé snídaně. Asi jsem nějak znabobštěl, zesnobštěl nebo jak se to řekne. A protože jsem jí dělal už odmalinka, a pořád jsem o ní mlel, přihodilo se i jednou na vojně, že tedy kuchaři že udělají tu mou opěvovanou kvasnicovou pomazánku. Takže těsně před budíčkem mě někdo rve za rameno:“ Špagy, vstávej, je průser, jak se dělá to kvasnicovka?“ Nejen že jsem se z rozcvičky už několik měsíců úspěšně uléval, ještě jsem měl nějaký zbytkový alkohol (asi hodně) po včerejším tahu po Mosteckých putykách, a tak jsem se zvedal jen s největším úsilím. Skrz temnou tvář dozorčího kuchyně, který se mnou třásl jak vyschlou králičí kůží, jsem viděl jiné světy a zcela jinou postel, kterou bych si tak, ale tak zasloužil. Nakonec mne dokopal silou do kuchyně. Krásně to tam vonělo po kvasnicích a asi ve dvou kotlích se něco hnědého převalovalo a bublalo jako horké bahno nad yellowstonskými prameny: „Tak co s tou sračkou jako máme dělat?“ Ozval se nakvašený kuchař,“ takle se to převaluje už asi dvacet minut a nic. Tak co s tím?“ Už už jsem se nadechoval a najednou nic. Prostě NIC! Okno! Netušil jsem, co s tím, jak se kvasnicovka dělá ani jak tu nevzhlednou žbrndu donutit, aby byla hustá, nadýchaná, mazlavá a kouzelně voňavá. „Zkoušeli jste…?“ „Jo, ty chytráku!“ „A nechat to tam dýl?“ „A proč jsme tě jako volali až tak dlouho, debile?“ No prostě nezabralo nic, a já odešel jak spráskaný pes, co jen žvaní a nic neumí.
Prostě jsem na recept zapomněl jak na smrt. Takže na vojně mi už nikdy nikdo neuvěřil, že umím kvasnicovou pomazánku i se zavázanýma očima a ráno jsme museli sníst napůl tekutou šlichtu, co neměla ani chuť ani tvar. Nadával mi celý útvar. Dneska se mi stalo něco podobného ale z druhé strany. Po letech jsem donutil dávné kámoše z morké čtvrti, abychom si zahráli jen tak „jam session“ (to je když se partička muzikantů sejde a začnou jen tak improvizovat). Sešli jsme se a já nastavil dnes moderní tablet na nahrávání. Ono se čas od času objeví spousta nápadů, co pak stojí za to otextovat nebo prostě dodělat. Vše se nahrálo úžasně, a tak jsem se těšil, jak si nahrávky rozstříhám na počítači a nápady uložím. Ale ouha! Nahrávky byly zahuhlané, slabé a vlastně zcela k ničemu. Zesílit to nejde, jen o kousek a už je zkreslený zvuk. Basa zabila celý zbytek nahrávky. Co s tím? Hrál jsem si s tím celý den a nic. Prostě pořád ta samá „koule“ neidentifikovatelných zvuků. Ať jsem počítač trápil jak chtěl, nic kloudného se nepodařilo. Potlačení basy a vytažená zbytku moc nefungovalo a ani další pokusy nezabraly. Smutně jsem nechal tu hrůzu i po vylepšení poslechnout té paní, co mě u sebe stále ještě nechává přespat. „Hmm, to teda je fakt nic moc,“ a v duchu si říkala, proč asi touhle hrůzou vůbec plýtvám časem. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že pár dobrých nápadů zmizí stejně jako „džemárna“. Poslal jsem tedy kámošům smutnou zprávu, že se mi z toho nic kloudného vypreparovat nepodařilo a šel jsem pozavírat otevřené hudební soubory. Ještě ale alespoň dokážu, že jsem tu nahrávku výrazně vylepšil : “ Tak si sakra poslechni to původní!“
Noooo, a pokud chcete dočíst ještě tento recept a další dva, jsou opět zcela bez omezení a FREE v odkazu na PDF. Teda v mezích autorského zákona. 🙂
Děkuji, že se na oplátku zaregistrujete.
Všeobecné obchodní podmínky https://www.rafaelsanty.eu/vseobecne-obchodni-podminky/