Tuto knihu jsem četl poprvé, když mi bylo 13 let. Pak jsem ji zasunul někam do šuplíku v paměti a vyplavala z ní až poté, co jsem napsal pár jiných knih já sám. Snažil jsem se ji najít v knihkupectvích, ale od té doby ji nikdo nepřeložil ani nevytiskl. Bulwer Lytton (celým jménem Sir Edward George Earle Bulwer-Lytton, 1st Baron Lytton of Knebworth) je zřejmě i dnes ne příliš zajímavý a ne příliš výrazný autor. Ano. Asi i proto, že při četbě jeho knih je nutné mít zbystřený nejen mozek ale i srdce. Obě dvě schopnosti současný člověk v době mobilních telefonů a televize moc nepoužívá. Dokonce ani malé děti už nemají tak jasný a bystrý vhled díky tomu, že od nejútlejšího mládí spolu s mateřským mlékem z plastové láhve jim rodiče do ruky vtisknou tablet, aniž by se dál zajímali o čerstvě uvězněnou duši v lidském těle. A tak se všichni více a více přibližují tomu prázdnému fantomu, o kterém je celý tento příběh.
Proto mne napadlo, a zkusím tu práci dokončit, převyprávět celý příběh Sira Edwarda a posunout jej současnou mluvou do dnešní doby věren jeho závěrům uvedeným v jeho předmluvě. Ano, jsem si vědom, že pánové Jacques Bergier a Louis Pauwels ve své knize Jitro kouzelníků tvrdí, že „brak“ a „chorobné myšlenky okultistů“ podporovaly vznik nacizmu a jako příklad uvedli právě Bulwera Lyttona. Pokud to bylo míněno vážně, pak mi nezbývá, než oba dva autory považovat za polovzdělané nebo zcela nevzdělané novináře, kterých se dnes hemží stovky a tisíce a dokončují destrukci již tak chabých mozků svých spoluobčanů. Neznalost a amatérská drzost vydávat vlastní bludy za obecné pravdy je vlastní většině současných novinářů. A těm pár profesionálům zase snaha po senzacích podřezává větev serióznosti. Nic není dál od nacizmu a jeho idejí než myšlenky sira Edwarda (tedy pana Bulwer-Lyttona). A to bez ohledu na fakt, že na základě jeho beletristické knihy Budoucí lidstvo se Hitler snažil se svým okultistickým týmem objevit tajemnou sílu vril.
RS
Květen 2017
Stejně asi jako nelze autorovi podsouvat zkázu Pompejí na základě toho, že stejnojmennou knihu napsal. Ostatním okultistům nehodlám dělat advokáta, ale příběh Podivuhodné historie - není ani červená knihovna a podle mého názoru ani brak. Ale krásná studie o tom, že pokud se z hmotné schránky vytratí podstata a zbude jen obal lakotně a bezohledně hledící na svůj materiální život a potřeby, nejedná se už o člověka. A jako zamyšlení pro těch pár, kteří možná pochopí, si myslím, že je dobré tento příběh převyprávět.
Když jsem knihu dnes otevřel a přečetl si předmluvu pana Karla Weinfurtera a zjistil, že ji napsal roku 1917 a já se rozhodl pro převyprávění a začal jej psát roku 2017, trochu mne polilo horko. Náhody totiž neexistují.
Dále následují předmluvy autora a následně i Karla Weinfurtera, které ke knize poměrně barvitě uvozují dost podstatné rozdílné chápání jak obsahu tak i formy z pohledu různých dob (přelom 18. a 19. století, kdy , Lytton román napsal a počátek 20. století, kdy byl přeložen) různých úrovní obecných znalostí a hlavně zcela různých priorit. Předmluva autora jako by sama omlouvala „pokleslou“ formu pojednání tedy románu.
(!!! dnes se setkávám ve většině nakladatelství s tím samým názorem!!!) a nadále vysvětluje i hlavní rysy postav. Třeba se současným čtenářům bude ta osoba, o které hlavně příběh je, zdát v naprosté opozici k původnímu záměru jako vyloženě současná kladná postava. Kdo ví. Pak byla moje snaha zcela marná.
