Tak jsem si dnes rozklikl nějakou stránku, protože se mi líbila ta dáma, co na ní byla. A ejhle mně blízká témata, jako třeba základní pilíře většiny indických náboženství: tedy upanišády, Bhagavadgíta a brahmasutry. Ta pohledná a zajímavá dáma na základě Advaity pomáhá ostatním. Zaujala mě jedna zmínka cituji „Advaita říká: není tu nikdo, kdo by to všechno řídil.“. Nějak mi to tvrzení nejde pod nos. Advaita není osoba je to podstata. Alespoň podle Advaity (což je monistické náboženství vzniklé ze slov Ne Dvakrát =a dvaita) a soustřeďující se k podstatě, prazákladu všeho -jakémusi elementárnímu vše prostupujícímu poli. Proto Ne Dvakrát! A stačí dodat pouze slova z dnešní fyziky a máme tu kvantové pole. Původně jsem tu chtěl lehce polemizovat s výše uvedeným citátem, ale pak jsem to odsunul. Není to podstatné.
Můj Příběh Bhagavadgíty
Spíš mě to přivedlo se zmínit o Bhagavadgítě a jejím příběhu pro mne. Kniha doznala několik překladů do češtiny. Ale jeden příběh stojí za zmínku. První překlad udělal někdy kolem roku 1920 Rudolf Janíček pod názvem Zpěv vznešeného a já tento výtisk dostal od tatínka někdy, když mi bylo tak 12. Je to nádherná báseň, zpěvná krásná. A je to jedna z mnoha knih, která se dokáže bránit a pokud nemáte, prostě si jí nepřečtete. A pokud přečtete a násilím ji otevřete, nebudete z toho nic mít. Jako u většiny znásilnění čehokoliv. Povětšinou ji zas po pár slovech odložíte a bude dlouhé týdny a měsíce a někdy i roky jen ležet někde na stolku, stole, v knihovně(v mém případě to bylo 7 let) a následně třeba vyhozená. Ale pokud sama nechce, přečíst se nenechá. I to by stačilo na příběh, ale on pokračuje. Rudolf Janíček přeložil Bhagavadgítu ještě jednou a to někdy během Druhé světové války nebo těsně kolem. Nepamatuji si letopočty. A když ji otevřete, je to zcela jiná kniha, než první Zpěv vznešeného. Jako kdyby vyprávěla úplně jiný příběh. Plná moudra. Taky jsem ji přečetl, jako zcela novou knihu. A zkusil, jestli se umí bránit. Tak jsem ji půjčil spolužákovi a vychválil, jak je to skvělý překlad. Po půl roce jsem požádal o vrácení: „Hele já to ani nestihl přečíst.“ A jednoho krásného dne kolem roku 1992 jdu kolem antikvariátu někde v okolí Václaváku (tehdy jsem tam chodil rád, když jsem byl v Praze. Ale posledních pět let se tomuto centru vyhýbám jako čert kříži) a kouká na mě knížečka v edici Kolibřík v kůži se zlatým písmem Bhagavadgíta. Okamžitě jsem si ji koupil a večer začal číst. Překlad hádejte kdo a kdy? Rudolf Janíček, třetí překlad a vyšla 1989. Naprosto jiná kniha. Jako skvost, jako vybroušený diamant. Jednoduchý průzračný, jasný. Stránku 29 mohu číst pořád dokola. Přesně mi říká, co mám dělat a já pořád nevěřím. Nádherný překlad, ale úplně jiná kniha. A tady by se příběh mohl větvit na obsah a Janíčkovo zrání a chápání podstaty věci, ale dopovím jej přízemně. Druhý den jsem se vrátil do toho samého antikvariátu a vykoupil všechny Kolibříky Bhagavadgíty, co tam měli, jako dárky pro přátelé. A čas od času jsem je blízkým přátelům dal. Minulý týden jsem u jednoho z nich byl na návštěvě, a u dveří měli takovou poličku na klíče a kartáče a různé drobnosti. Ležela tam. Zaprášená, umouněná, v kolibřím vydání. Za těch dvacet let ji nikdo ani neodsunul natož otevřel. Některé knihy se umí bránit velmi úspěšně. Takže vřele doporučuji všechny tři překlady pana Rudolfa Janíčka. A klidně si můj pokus můžete zopakovat i vy. Není na něm ani zrnko fantazie nebo výmyslu.
P.S.
Pokud toto bude číst paní Baumann, pak přeji Vaší knize Maxík a málokdy viditelní, aby se otevřít nechala a aby ji lidé rádi otevírali pro sebe i své ratolesti i po šedesáti letech.
P.P.S. Jen tak se zvědavosti, jsem si právě nechal vyhledat kolibří vydání Bhagavadgíty….. není a pokud jej někdo nabízí, ceny jsou dost neuvěřitelné. Ale tři i za cenu 250Kč za jednu ještě zvládnu. Třeba se některá někým nechá otevřít a já ……..ale to už je jen moje věc.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.