INSTANTNÍ LÁSKA

INSTANTNÍ LÁSKA

Proč já furt čumím na ten internet? Tak jsem si zas přečetl doporučení jak pečovat o vztah. Mně vám ty dnešní vztahy přijdou nějaký divný. Na jedné straně čtu, jak jsou mužský k ničemu a na obtíž a jak ženy nehodlají pořád dělat služky a opatrovnice (což čtu od spousty gauček, ano vím, že to píšu blbě, ale mně se to takhle líbí víc. Když odhlédnu od vizuální evokace ze zvukomalby slova, pak gaucho je ze španělštiny jezdec a pasák dobytka zejména v Argentině…. což by možná mohlo dámám imponovat) a na druhou stranu těmi samými pisatelkami je sdělováno, co vlastně od mužskejch očekávají. (Gaučů je taky dost, ale ti vlastně ve vztazích jaksi klopýtají na chvostě a čas od času papouškují gaučky). A mně to už samo o sobě přijde divný. Pokud od někoho něco očekávám, pak jsem pasivní přijímatel a pouze arbitr, zda obdržené zboží odpovídá cenově, kvalitativně i obsahem. Ale to  je bohapustej kšeft. Obchod. Ne vztah. Už jednou jsem se zmiňoval o šipce, kam směřuje pozornost. Jestli ode mne k ní (nebo od ní k němu) nebo jestli kontroluji jen to, co směřuje ke mně. To je ta šipka, buď ode mne nebo ke mně. Oboje je můj směr očekávání. Pokud moje aktivita směřuje ode mne ven- tedy k ní, pak můžu mluvit o svém vztahu k ní. To je totiž definice vztahu. Musí tam být alespoň dva, abychom mohli mluvit o interakci-vztahu. Pokud ale šipka směřuje ke mně, pak se jedná o vazbu mě ke mně a její kvalitativní a kvantitativní hodnocení. Ale nejedná se o vztah. Není tam interakce. Jsem tam sám a moje očekávání. Takže, očekávala jsem od muže to a to, není vztah, ale moje hodnocení mé vazby a mých očekávání. To samé platí pro muže.

Ale ve většině případů čtu jen ty šipky směřující k pisateli či pisatelce. Jasně, zažil jsem spousty pacholků, co se chovali a chovají k ženám jako grázlové a vyžírkové (paradoxně to ale spoustě žen tak vyhovuje, a dokonce je vyhledávají. Mají raději ďábly něž anděly, jen Bůh ví proč), ale stejně tak znám spousty stejných nebo ještě horších žen. Ale to odbočuji.

A tak jsem si to začal tak trochu analyzovat. A najednou mi to došlo. V dnešní době plné všemožných informací a hlavně spěchu se „vztah“ asi rozumí něco, co splňuje kriteria, které většina uznává nebo sdílí.  Když jsem „singl“ (Bože, jak já ty anglikanizmy nesnáším), chovám se tak a tak, jak si to všechny sociální sítě žádají a navzájem se tam hop utvrzujou, a stejně tak mám spoustu návodů, jak se chovat, když jsem ve „vztahu“. Takže vlastně existuje taková „kuchařka“ se zaškrtávacími políčky:

1. lichotí mi                                                    ANO/NE

2. běhá za mnou                                            ANO/NE

3. Koupil mi kytku                                        ANO/NE

4. Je na mě milej                                            ANO/NE

5. Schválil mi nákup nové kabelky                ANO/NE

6. Koupil mi k výročí prvního týdně auto     ANO/NE

….

Pokud jsou po nějakém čase zaškrtnuta všechno ANO, pak výsledek kvízu je : URČITĚ HO MILUJU, PROTOŽE ON MILUJE MĚ (odškrtnutý všechny šipky směrem ke mně, takže teprve teď udělám já akci vůči němu… ale, kdo ví, jestli). Ale statistiku si budu dělat pro zichr každej den. Nebo ob den. Jakmile převáží zaškrtnutejch políček víc na straně NE, pak MNĚ NEMILUJE. A je potřeba se rozhlídnout jinde.

Zvláštní je, že na té analýze v té kuchařce mi nikde nesměřovala ta šipka směrem od testéra tedy hodnotitele vztahu, který, jak jsme si výše řekli, vztahem není, ale jen kontrolou potřeb  a očekávání jedince. Nicméně se to za vztah považuje dle obecné klasifikace. Taková instantní polívka. (Mimochodem ty thajské a čínské se vyrábí v ČR, možná proto ta obliba instantí lásky) Člověk se sice zasytí, ale jinak kvalita ani chuť nic moc, a o výživovejch hodnotách nemluvě. Ale lepší než drátem do voka. Takže zkusíme jinej pytlík (hahaha, to mě napadlo až po napsání, ne předem) s jinou polívkou. A jedeme na novo.

1. Zasloužím si přece jeho (její) lásku            ANO/NE

….. teď to zastavím. Tohle čtu vlastně furt. ZASLOUŽÍM SI TO! Šipka zas směřuje k hodnotiteli. Ale z českého slova ZASLOUŽÍM si udělejme slovní rozbor. Co je základ slova? Sloužit! A předpona ZA vyjadřuje něco je až ZA, tedy POTOM, PAK, až nastane základ slova. Tedy ZA TO, ŽE SLOUŽÍM, za službu poskytnutou ale spíš poskytovanou( stále a pořád – jedná se o nedokonavý způsob slovesa) směrem ode mě. Šipka směřuje ode mě. Musím něco vykonat, nebo vykonávat, abych obdržel/obdržela něco, co chci nebo potřebuji. 

Ale v tom kvízu všechny šipky směřují ke mně, jak to může fungovat? Je to jako mít nafouknutý balonek a vždycky se z něj trochu nadechnout. A na konci kvízu už v něm nebude vzduch, protože jsem ho celý vysál. Ani jednou jsem do něj nic nefouknul.

Dá se to ilustrovat i s investicemi. Abyste mohli vydělat, musíte něco zaplatit. Investovat, obětovat, dát. Teprve to, co vdechnete do balonku, se může zase vrátit vám. Pokud budete furt nadechovat a honit se pak za dalšími plnými balonky, nakonec všechny splasknou. Stejně jako můžete sledovat pohyb na burze, když jste neinvestovali ani kačku, je vám jakýkoliv pohyb prd platný.

            U těch investic je to ještě zajímavější, protože to je multi segmentový. Stejně jako skutečný vztah nebo láska. (Ne ta instantní. Ta je povětšinou prvoplánová a kuchařkózní na principu srovnávání s druhejma a ne analýzy sebe.) V investicích můžete investovat něco univerzálního, třeba peníze. Ale také můžete investovat třeba konkrétní věci, pozemky , budovy, stoje nebo znalosti. Ve vztahu je to podobně. A ve vztazích je naprosto nejcennější a nejuniverzálnější investicí čas. Kapitál, kterého máme všichni omezené množství. ČAS A SMĚR ŠIPKY mi také napoví, jestli jsem jen zavřený v „instantní lásce podle kuchařky“ nebo opravdu existuje hlubší emoce pro souznění s tím druhým. Jednoduchý „kuchařkový“ test samozřejmě uplatnitelný až po nějaké době zkušeností:

A. Toužím s ní/ním trávit tolik času, kolik je to jen možné a jsem ochotný/á pro to obětovat své dosavadní nejoblíbenější činnosti?                                  ANO/NE

B. Je pro mně ona/on důležitější, než kamarádi, přátelé, rodinní příslušníci, místa a jsem ochotný/á tyto kontakty a svoje dosavadní priority korigovat, abych s ní/ním byl/a?    ANO/NE

C. Chci body A i B napořád?                                                           ANO/NE

Pokud je tam jediné NE, nejde a ani nepůjde o trvalý vztah. Pokud jsou tam dvě NE, nejedná se už vůbec o vztah a je lepší to zabalit dřív, než bude pozdě. Tedy než se zbytečně vyplejtvá moře času na marný pokusy. Někdy roky, někdy celej život.

Překvapilo mě, jak i skladba slov a jejich význam naznačuje, jak by to mělo bejt, ale my neumíme ani vlastní jazyk. Španělština, pokud vím, velmi málo užívá slovo MILOVAT (amar, encantar- te amo, encanto), ale běžnou lásku vyjadřuje slovem CHTÍT (querer, te quiero). Šipka jde jednoznačně od pozorovatele k druhému objektu obdivu. Možná proto se tam cítím svobodněji, bezprostředněji a ne tak pokrytecky, jako tady. Chce jí? Chce ho? OK, žádná kuchařka není třeba. Ale určitě si to taky idealizuju. Ale asi mezi latinos tak často nedochází k paradoxu , který tu zažívám skoro pořád: ON, když mě  CHCE, tak CHCE JEN MÉ TĚLO a vůbec ne MĚ.  Sakra, holka, když chce tvý tělo, tak nehodlá z  tvojí hlavičky vyndat mozek a šoupnout ho do mrazáku. Teda pokud sis nevybrala grázla a vyžírku. Chce tě celou se vším všudy. Určitě mu víc záleží na tom pocitu, že ty ho po všech hádkách, citových výlevech chceš taky.  O čemž se potřebuje přesvědčit. Nezpochybnitelně.  A latinos to řeknou na rovinu. Nehrajou si na schovávanou. Chci tě!

Ale  jestli se vlastně nejedná o ještě hlubší problém? Celá západní civilizace věci atomizuje. Od lékařské vědy po fyziku. Všechno rozdělit a rozebrat na nejmenší částečky a zkoumat to. Je fuk, jestli rozebráním daná věc ztratila funkčnost. Takže když do toho pak vlítne nějaký duchovní názor z východu (např. tělo je nástroj a pozorovatel jezdec) dojde i v hlavičce neznalce k oddělení JEJÍHO/JEHO těla od NÍ/JEHO. Najednou je to oddělené. Protože teď jsem na módní vlně „ezo“. A vznikají paradoxy. Druhá polovina světa spojuje a integruje. Celostní medicína v Číně atd. A spojení ženy a muže je pro ně jen další stádium spojování věcí hmotných a nehmotných.  A z mého pohledu jsou latinos tak nějak na půli cestě, kde to ještě dokážu plně pochopit.

Prostě čím dál víc mi přijde, že víc a víc konzumujeme „instantní lásky“, které s tou opravdovou nemají pranic společného a mrháme zbytečně časem a životem svým i toho druhýho. A jsme zas u Jana Wericha: Čas se nedá koupit, copak je to textil? Už jste někdy někam přišli do obchodu  a řekli: Dejte mi tři čtvrtě metru života a deset centimetrů na záložku?