Kruh se uzavírá

Dhan Gopal Mukerdží autor Příběhů hrdinného holuba

Narozený 6.7.1890 západní Bengálsko nedaleko od Kalkaty ve vesnici jménem Kajangal  a  zemřel 14.7.1936 New York. Držitel ceny za nejkrásnější dětskou knihu Johna Newburryho z roku 1928 právě za knihu Příběhů hrdinného holuba.

Neustále mě znovu a znovu překvapuje.

Dnes jsem se kupříkladu dozvěděl, že ovlivnil Romaina Rollanda při psaní jeho knihy Mystický a činný život dnešní Indie, protože po svém krátkém pobytu v Japonsku se přestěhoval do New Yorku a (a oženil se s malířkou Ray Duganovou) cca  v roce 1924 tam vydal The Face of Silence v českém překladu Světec či bůh.  Ale také že jeho překlad Bhagavatgity do angličtiny používal asi jako kontrolní text i prof Rudolf Janíček ( přestože byl podle mých informací schopen překládat přímo ze sanskrtu i bengálštiny , tedy kromě italštiny, španělštiny francoužštiny, angličtiny a němčiny . Takto chápu jeho zodpovědnost, že je potřeba si sám svoje závěry ověřovat a pořád je konfrontovat s důvěryhodnými zdroji a prameny. Pouze varuji, že těmi skutečně v mnoha případech internet ani umělá inteligence není. )  

A tak se mi při pracech na audioknize Příběhy hrdinného holuba spojují různé neočekávané spojení a dílky,  které možná zcela neznatelně vedou naše kroky životem. Moje oblíbené knihy, Bhagavadgíta a Příběhy hrdinného holuba (které tedy v současnosti chápu úplně jinak, než když jsem je hltal jako dítě a přijdou mi až syrově přímočaré, ale chybí nám pár posledních kapitol, tak to už doděláme. Možná právě proto, že text jen nezhltnu, ale musím se mu dost intenzivně věnovat) jsou vlastně spojené mými oblíbenými spisovateli a vypravěči, ke kterým mám nezměrnou úctu.

Překlad eposu Ramajam tedy Rama a Síta udělal do angličtiny také Dhan Gopal Mukerdží. A z něj jej převzala většina dalších překladatelů ty české nevyjímaje. Stejně jako tento spisovatel zprostředkoval našemu západnímu světu informace o indických autorech jako byli Ramakrišna (Světec nebo bůh), Mahariši apod.  

A prof Rudlof Janíček zapadlý a nedoceněný genius vymírající stejně jako těch pár zbylých dalších, on v ústraní v Železném Brodě se nedožil ani roku 1989, protože zemřel 6.10.1988 tamtéž. Dnes po něm ani pes neštěkne a mnoho „ezoterických coachů “ a „duchovních vůdců“ naprosto netuší, že bez něj by neměli co „coachovat“ ani koho „vést“. Mrzí mě to zapomnění, do kterého zapadne původní zřídlo, protože lidská paměť je strašně krátkometrážní. Nejsme schopni si pamatovat ani  svoje prarodiče natož preprarodiče. S dějinnými událostmi je to ještě horší. Ale nebudu se v tom šťourat. Zakončím to sdělením, že i třetí bod se mi spojil do pozitivního dokonale uzavřeného kruhu. Prof Rudolf Janíček  žil a zemřel v Železném Brodě. A já tam čas od času zajedu, protože ve vietnamské prodejně u parkoviště u Jizery tam mají podle mě ty nejlepší párky a buřty (tam se rozlišují špekáčky a uzenky, což je pro mě totéž, ale jiný kraj jiný mrav i jazyk, pročpa bych to řešil) z Jirkovského uzenářství.

A tak zcela přízemně a materiálně se s párkem v ruce a zbytkem Jirkovských buřtů v mrazáku hluboce klaním a vzdávám úctu takovým velikánům, jakým bezesporu byl jak Mukerdží (oběsil se v 46ti letech a to ještě nebyl internet) tak prof Janíček.  Pánové, s hlubokou úctou děkuji a já nazapomínám.